Jen pro upřesnění, skutečný přítah na hrazdě se provádí nadhmatem, na šířku trochu větší než je šíře ramen (tedy žádný extra široký úchop, protože během něj nemůže dojít k maximální kontrakci širokého zádového svalu). Začíná se z kompletně vyvěšené pozice (v té chvíli jsou ruce propnuty a uvolněny a lopatky jsou také uvolněny) a následuje kontrakce lopatek směrem dozadu a dolů a stejným směrem se stáhnou také ramena (řada lidí provádí špatně s rameny předsazenými, čímž si pohyb ulehčují, ale zadělávají si na zranění) a cílem je dotknout se hrazdy vrchní částí hrudníku, přičemž tricepsy se stahují směrem k zádovým svalům, jako by se jich chtěly dotknout (a částečně se jim to také podaří). Až při přidávání externí váhy je kritériem přitáhnout se alespoň pod bradu.
Jak vypadají striktní shyby, spolu s pozvolným přidáváním váhy se můžete podívat na následujícím videu:
Pokud člověk nezvládne ani jedno částečné opakování přítahu na hrazdě, existuje řada variant, jak se k němu propracovat (negativní provedení, provedení se skokem, s dopomocí..). Hlavní problém u těchto lidí však spočívá v nedostatečné schopnosti aktivovat široký zádový sval a příliš mnoho to tahají rukama, které nemají kapacitu vytlačit celé tělo. Správná aktivace širokého zádového svalu je alfou a omegou veškerého tréninku s vlastní vahou a existuje řada cviků, které aktivaci zlepšují. Jedním z nich je následující cvik:
Jedná se o přítahy elastického expanderu (na obrázku s odporem 22kg ), do kterého vložíte lokty a následně přitahujete ruce podobně jako na hrazdě, s tím rozdílem, že jsou z obliga vyřazeny ruce a můžete se tak soustředit pouze na použití zádových svalů.
Takže jak se říká: S chutí do toho, půl je hotovo.
RISE ABOVE!
Adam Česlík
